Silné citové pouto si člověk může vytvořit téměř k čemukoli. Častokrát i vy sami použijete sousloví      „ miluji – to, či ono“. A cokoli nám dělá dobře, nebo se cítíme s někým obzvlášť spokojeně, moc dobře víme, že si tyto pocity chceme udržet co nejdéle. Písní, knih i filmů na téma láska je a věřím, že bude nespočet, protože v každém ztvárněném příběhu si posluchač, čtenář i divák najde kousek toho svého příběhu. Kousek příběhu, který sám prožívá, nebo dávno ztratil.

Ale co člověk to originál a co jeden bezmezně miluje, druhého může dovádět k šílenství. A nemusí jít o city člověka k člověku. Podob a druhů lásky je víc něž dost, od klasické, milenecké, mezi dvěma lidmi. Platonické, kdy trpíme pocitem, že ten druhý nemá sebemenší ponětí o naší nákloností k němu. Či zbožňujeme celosvětovou celebritu a jistě i u vás, v období puberty , byly vyzdobeny zdi pokoje plakáty vytoužené umělkyně/ce.

Příroda si to umí zařídit. A jedním z nejsilnějších pout je bezesporu láska mateřská, rodičovská. Vždyť to je prakticky základ toho, proč jsme tady. Hormonální bouře, kterou podstupuje každá těhotná žena, je jasnou známkou toho, že příroda si to umí opravdu zařídit. Ať už to je oxytocin (hormon štěstí), nebo endorfiny (tiší bolest a zbavují strachu z porodu). Každodenní starost, noční vstávání, nevyspání, stres a obava o to své malé štěstí, je zápřah na dvacet čtyři hodin denně a přesto její úsměv a vlídnou tvář je to první, co se každému vybaví při slově matka. Pouto mezi matkou a svým potomkem je zkrátka fascinující.

Koloběh štěstí, jak tomu říkám, protože abychom dospěli do stavu rodičovského,  musíme zákonitě podstoupit základu života, rozmnožovacího. A útrapy zamilovaných jsou právě ty, které umělce a spisovatele vedou k napsání těch největších děl. Děl, které prožívá každý z nás.